Morisova dobrodružství

Byt nezamestnany je hrozna pruda. Nechapu, ze to nekdo muze delat dobrovolne. 

Prestehovala jsem se do noveho a prvni noc me privitala migrena. Plus pocit samoty. Jsem tak trochu bokem od ostatnich spolubydlicich, hned vedle dvorku. Dvere na dvur nejdou zamknout, nebo jsem si to aspon myslela, kdyz jsem se probrala z Ibalginoveho spanku a sla to v jednu rano zjistit. No super, tak ja budu spat vedle otevrenych dveri na dvur, to proste prvni noc potesi.

Nedele ale vse vylepsila. Potkala jsem postupne vsechny sve spolubydlici, vsichni jsou velmi mili, nekteri vice komunikativni, jini mene. Ale prispelo to k vymizeni pocitu, ze jsem tam sama. Podarilo se mi taky poslat par CV a uz se ozvali z Primarku. Sice s datumem interview az za 14 dni, ale tak lepsi nez nic. 

Navic muj novy spolubydlici Joao (neumim to vyslovit, takze mu rikam J) dela managera v restauraci a rikal, ze mi kdyztak dohodi job cisnice. Nevim, jestli na to nejsem moc leva, ale pockam jeste par dni jestli se ozvou i z jinych obchodu a kdyztak to zkusim. S J jsme meli velmi prijemny pokec na dvore, kde on hral na kytaru, ja pila caj a spolecne jsme se klepali zimou. Takovy moment sblizuje vic jak Nokia.

Dneska mam pamatkovy den. Zajela jsem se podivat do Nationa gallery, abych se ujistila, ze muj oblibeny obraz tu stale maji. Maji. Svet je v poradku.

Nicmene uz ze tesim, az zacnu pracovat. Premyslela jsem, ze do te doby sezenu nejaky volunteering, at nesedim doma na riti. Uz se skoro schyluje k tomu, ze si zacnu opakovat vsechna francouzska a spanelska slovicka. A to beru jako posledni moznost jak vybruslit z nudy.

Vanocni svetylka se ukazala byt vybornou nahradou lampicky. Doporucuju.