Business life in DC
Tak mi začala stáž v DC. A pěkně zostra. Žádné vaření kafe, kopírování a skartování, tady v Emerice vám kafe udělá kávovar a stážista vyhledá podklady pro konferenci. Což je mnohem lepší vývoj situace, než jsem čekala. Tahle stáž mi totiž kromě hezké položky v životopise přinese i nějaké zkušenosti. O, happy day.
A tak jsem se zapojila do ranního davu, který si to v obleku nebo sukýnce a saku ráno frčí metrem do DC, tam vystoupí uprostřed betonové jungle a před příchodem do práce vyplení Starbucks. Ano, i já mám jeden po cestě a naproti práce dokonce korejske bistro se sympatickou paní prodavačkou, která mi dneska prodala velký a dobrý ice tea s pink lemonade za necelé dva dolary.
Co je ale na stáži vůbec nejlepší, je americký přístup. Všichni do jednoho tam vypadají, že moje stáž je to nejlepší, co se jim za poslední půlrok stalo a že spolupracovat se mnou byl vždycky jejich sen. Samozřejmě na tom má lví podíl americká vstřícnost ke všem okolo, ale člověka prostě potěší, když mu viceprezidentka společnosti několikrát zopakuje, jak je ráda, že ho vidí a že tam bude pracovat. Věřte mi, já jsem pak taky ráda. I když sedět 8 hodin v intenzivně klimatizované místnosti mě mění na spokojený rampouch (svetře s norským vzorem, proč jsem tě nechala doma?!).
Akorát to cestování je ubíjející. Metro v DC rozhodně není moderní, ani rychlé, ani nic, co byste od metra v hlavním městě čekali. Ráno vlak každých pár minut s velkým trhnutím zpomalí nebo zrychlí a ti nešťastní, kteří nesedí, pak létají po vagonu sem a tam. A v letu si ani noviny nepřečtete. Naštěstí budu do DC jezdit jen ve čtvrtky a pátky, takže mě to nečeká každý den. Navíc je metro dost drahé oproti například autobusům, ale kvůli masivním zácpám každé ráno směrem do DC a odpoledne směrem z DC je metro pořád nejlepší v poměru cena/výkon (alias čas strávený cestováním). A taky to vstávání v půl sedmé ráno. To jsem zažila naposledy na gymplu. Co se v mládí naučíš...
