Jaký je let přes oceán? Dlouhý
Nejvíc stresu mi na celé cestě přineslo vážení kufru. A vůbec, můj kufr mě evidentně nemá příliš v lásce a já jeho antipatie opětuju. Hodlám ho tady v USA obětovat prastarým americkým bohům a pořídit si nový. Ale už jsem ho dotáhla až sem a ještě nějakou chvíli to s ním vydržím.
Koupě letenek s přestupem v Lisabonu nám přinesla jedno perfektní překvapení. Díky 14 hodinovému čekání jsme měly zajištěné ubytování a osud tomu chtěl, že jsme se 2 hodiny po přistání letadla (o bože, myslela jsem, že to čekání nepřežiju) ocitly v hotelu Marriott. Fakt, nekecám, všechno všude zlaté nebo sametové, obrovské postele a recepční v uniformách, jaké se dávají opičkám v komediích. Plus ráno dokonalá snídaně se vším, co by si kdy člověk mohl přát.
Po splněném snu a druhém odbavení zavazadel (nevím, kde jsi to další půl kilo nabral, kufře, ale tohle si spolu vyřídíme) jsme se v obrovském letadle (a když říkám obrovském, myslím tím opravdu obrovském) vydali na cestu za oceán. Netuším, kudy jsme letěli, ale turbulence tam byly slušné, kam se hrabou kolotoče v Prátru. Přistání v NY bylo zdlouhavé, ale úspěšné. Poté, co jsem zcela ohromila imigračního úředníka mými špatně vyplněnými papíry (čehož si ani nevšiml), mohla jsem svobodně vstoupit na americkou půdu. USA, baby!
