Morisova dobrodružství

Tahle země a její systém umí být občas docela potvora. Myslíte si, že máte zajištěné ubytování a už už byste kupovali plastové nádobí v obchodě Vše za dolar, když vám přijde e-mail. E-mail, který říká, že ačkoliv jste předložili všechna potvrzení o výši zůstatku na účtu (které jste mimochodem museli dodat i pro zisk víza) a výpisy z účtu a podobné věci, tak vás někdo z vyšších míst neschválil jako vhodné osoby k bydlení v bytě a tak máte prd.

Tohle přesně se stalo nám a věřte mi, nebylo mi zrovna dvakrát nejlíp. Daly jsme s holkama hlavy dohromady a po mailech jsme se paní realitní agentky ptaly, co bychom mohly udělat pro zvýšení naší věrohodonosti. Ukázalo se, že prostě potřebují někoho, kdo má pravidelný příjem, aby nám dělal ručitele. V tuto chvíli na scénu heroicky vstoupili mí rodiče, kteří v rekordním čase sehnali co nejvíc papírů a potvrzení (tím vám za to, mami a tati, děkuju), které jsem já pak opatřila anglickým komentářem, odeslala na příslušná místa a modlila se. Výsledek se dostavil poměrně záhy (a dokonce ani neremcali, že potvrzení jsou v čj a já je jen přeložila do aj) a byt, který jsme už pomalu oplakaly, je opět náš.

Pořád jaksi čekám na onu americkou eufórii, která by se podle mých očekávání měla dostavit. Jsem přece v zemi zaslíbené, kde je vše možné a všichni se mají dobře. A taky v zemi, kde si kartu na autobus jdete koupit do lékárny, cizí lidé se vás na ulici ptají, jak se máte, ale když přecházíte na přechodu na zelenou (na kterou jste si museli poctivě 5 minut počkat), tak na vás pokřikují z auta, že jdete pomalu. No jo, tady se chození nenosí. V USA chodí jen šílení turisté z Evropy.

Už včera jsme se vydaly do školy vyřešit papíry a okouknout knihovnu, protože zadaná četba na první hodiny našich předmětů není zrovna malá rozsahem. Evidentně jsme tím všechny překvapily, protože nás očekávali tak jako všechny ostatní až v pondělí a všichni od sekretářky až po učitele se ptali, co tam proboha děláme a proč si neužíváme DC. No, užívat si budu, až přečtu těch 300 stran. Nicméně všichni byli velmi helpful a to prostě člověka se statusem skorobezdomovce potěší. A nabídli nám sušenky Oreo - lék na všechny strasti.

Naštěstí se situace rapidně zlepšila s koncem dnešního dne - zadanou četbu, která není v knihovně, jsme dostaly naskenovanou, byt nakonec máme, kartu na bus taky. Ještě vyřešit dalších milion věcí a snad mě nakonec prostoupí american spirit a já budu happy as hell.