Morisova dobrodružství

Dnešní den se nesl ve znamení hledání ubytování. Žádná legrace, dost jsme se nachodily, ale výsledky se dostavily. Za týden a něco se budeme stěhovat do našeho bytečku v útulné komunitě, která je hlavně dobře dostupná busem (hurá). V bytě sice není nábytek, ale zase jsou tam asi 3 šatny velikostně srovnatelné s menším pokojem v ČR, krásný koberec, krb, kuchyně, 2 koupelny a pračka se sušičkou. Navíc máme společný bazén, výřivku, saunu, tělocvičnu s přístroji, které na sobě mají televizi a vůbec samé užitečné věci.

Ani nedokážu spočítat, kolik drobáků jsem dneska spotřebovala na jízdu autobusem. Tolik, že mě to donutilo zatoužit po speciální SmarTrip kartičce, která mě už nikdy nebude nutit mít v kapse dost drobných. Jenže získat ji není tak jednoduché. Měla jsem dojem, že kreditka mi v USA pomůže k zisku čehokoliv, ale to neplatí u SmarTrip card. Moji kreditku i debetku automat vytrvale odmítal kvůli tomu, že jsem nezadala americké PSČ (kde bych ho taky vzala) a stejně urputně odmítal i moje peníze (netuším proč, prostě je jen schroustal, pokrčil a vrátil mi je).  Rada od paní na stanici metra zněla - musíte jít jinam, kde se dá Card koupit. Dokonce i řidič v autobuse, kterého jsem ten den na trase potkaly snad potřetí, nám doporučil její koupi, ale copak to jde? V zemi, kde vás i lístek na vlak informuje o tom, že nesmíte být diskriminováni, mě diskriminuje automat.

Cestování po městě je dost na dlouho, ale jak jsme dneska zjistily, na plno míst jde prostě a jednoduše dojít. Sice je to tady dost ojedinelý způsob dopravy a dost často jsme byly široko daleko jediní chodci a občas jsme musely hazardovat se svými životy při přecházení silnice, ale je příjemné, že většina důležitých míst je z hotelu i našeho nového domova dostupná pěšky. Možná vezmu cestování ve Washingtonu na milost. Na oslavu úspěchu jsme si daly zmrzlinu Ben and Jerry's, která se v naší nepříliš výkonné hotelové ledničce proměnila v kaši. I tak to ale stálo za to, stejně jako vtipný oběd v T.G.I. Friday's, kde nás velmi pobavil náš číšník Justin. Chvílemi si připadám, že žiju v klasickém americkém filmu, protože je tu všechno. Obrovské tiráky, které řídí vousatí muži v šátku se vzorem americké vlajky na hlavě, lidé s širokými úsměvy, kteří se jen tak zeptají, jak se máte (a opravdu je to zajímá) a hvězdy a pruhy všude kolem. Chvíli trvá, než si na to člověk zvykne, ale začíná se mi tu líbit.

https://picasaweb.google.com/113308521040012866498/Washington2012?authuser=0&feat=directlink